Píšu, píšu, píšu...



ZDE popisuji SKUTEČNĚ co jsem zažila a chci zveřejnit anebo
to, co se mi honí hlavou.

- - - - - - - - - - - - -

ARCHIVNÍ píšu..
  • prosinec 2014
  • leden 2015


  • 29.12.2014...Jak jsem držela Dukanovu dietu...


    Toto štastné období začalo zhruba před dvěma roky. Štastné asi proto, že jsem najednou mohla (musela) jíst to, co mám ráda.
    V dětství jsem často (pravidelně) slýchávala větu: Vezmi si k těm párkům chleba. Dej si chleba, at nemáš hlad.
    A teď, teď přišel jakýsi mistr Dukan, žijící kdesi ve Francii (jistě miluje Belmonda jako já), který mi ukáže, nakáže, zakáže - v podstatě vnese světlo do mých útrob - a žádá po mě dáti přednost bílkovinám (ach, spravedlnost existuje) a zaručuje slibný váhový úbytek. Nebudu tedy váhat!...okamžitě jsem zvážila situaci a po mém alarmujícím zvážení - do té doby, než muž koupil váhu, žila jsem v sladké iluzi-
    uchopila jsem situaci a zjistila, že budu Dukanka.

    Začalo to v době mé nemoci, kdy upoutána na lůžku (slastný pohyb), trochu z nudy a hodně osudově, zadala jsem do googlu: hubnutí s proteiny. Dostala jsem se tehdy na již nefunkční diskuzi ( název již nevím) a zdravě hltala životy jiných.
    S napětím a vášní (vždyt hubnul někdo jiný) jsem prožívala dramata Účastníků Dukanovi diety.
    Po nasbíraných informacích padlo rozhodnutí jít v jejich šlépějích.

    Začátek první fáze (5dnů) jsem stanovila na pátek. Jelikož mě partner tehdy krapet (jsem diplomat) naštval, vyhrkla jsem již ve čtvrtek:
    ...držím Dukanovu dietu...neb partner nemá rád kari (pomsta) a tak vznikl můj první zázračný, naprosto vyjímečný, dukanovský, krútí steak bez tuku, na vodě a na kari.

    Manžel se zachoval skvěle. V příštích dnech vcházel do domu vždy obtěžkán taškami plných krevet, krútích těl (tímto se jim omlouvám)
    patřičných jogurtů, zmrzlých ryb až z Aljašky, s tunáky a báječnými olomouckými tvarůžky aj.

    Bylo nakoupeno. přede mnou pět dnů očekávání, nepoznaného dobrodružství, přejídání se bílkovinami a dodržování pitného režimu.
    Ano, již pátý den jsem tekutý režim doplnilla sklenkou francouzského červeného vína ( zřejmě jsem chtěla být blíž mr. Dukanovi).

    Jsme totiž s partnerem i vinaři. Víno pěstujeme, víno milujeme, víno vyrábíme a vína nemáme nikdy dost.

                                                        ---pokračování příště---

    28.12.2014...rychlý test osobnosti...


    Toto mi před pár dny vyšlo v testu...

    Excentrik.
    Nevšední zájmy, neobvyklé názory. Odlišujete se od většiny lidí. Pravidla nemáte zrovna v oblibě. Často jednáte podle zásady: Dělám si co chci, at se děje, co se děje...K jiným lidem jste otevřený. Něčí snaha vás změnit by vám byla k smíchu.
    Nehodláte být součástí šedivého davu.

    NOVINKY v sekci Kočičky nové fotky...


    26.12.2014...Zapomněla jsem zavřít dveře...

    Úvaha:
    Zapomněla jsem zavřít dveře a vpustila zlé síly. Rozložily se mi na sedačce, roztáhly na židlích a nasály pokrm z moji skrýše a ze srdce.
    Zapomněla jsem zavřít dveře a nechala vejít mátohy. Rozvířily mi éter, strhaly nevinnost a šklebily se nad mým dětským dvorkem.
    Zapomněla jsem zavřít dveře a pohostila slabost - narostla do velkých rozměrů.

    Nezavřela jsem dveře lichotkám, šmejdilům, maskám a nádorům jiných lidí...
    ....nu což, příště se polepším, zasáhnu v počátku...nu, což....promáčela jsem šat a tvář.

    Nezapomenu zavřít dveře před zpackaným osudem.


                                                              Zážitky dnešního dne literárně zpracovala Erika Romi Polzová

    22.12.2014...

    Vítr se opírá do stromů, v komíně vyzvání Meluzína a plamínky kahánků zdobí prostor domu i zápraží. Kočičí kluci Venoušek a Bedrníček, přituleni k sobě, vychutnávají sladkost spánku a za oknem je tma. Kolik lidí ve stejném okamžiku jako já vyhlíží do tmy? Kolik koček, malých i velkých, obcházejí studené a špinavé ulice měst, míjejí nepozorné oči lidí, hledají kousek jídla, kousek tepla, místo k odpočinku. Ted někde venku přebíhají ladné tlapky koček, přebíhají ve tmě a tiše věří v lepší zítřek a dnešní noc...kousek jídla, kousek tepla, místo k odpočinku.

    17.12....z knihy Ženy, které běhaly s vlky ( Clarissa Pinkola Estés, Ph. D )


    Být samy sebou má za následek vyhoštění mnohými lidmi a naopak podrobení se přání jiných znamená být vyhoštěn sám v sobě.

                                                                                                                   

    15.12. 2014...Citát dne...

      ŽITÍ,
    TO JE NEJVĚTŠÍ
    UMĚNÍ NA SVĚTĚ,
    NEBOT VĚTŠINA LIDÍ
        JENOM EXISTUJE.

    12.12.2012...SPLNĚNÝ SEN - máme kocourka z depozita

    Včera jsme navštívili depozitum Kočičí naděje v Hradci Králové u Mgr. Hany Smejkalové.
    Depozitum se nachází v úžasné vile z r. 1921.
    Jako pozornost a vyjádření poděkování, za její obdivuhodnou péči o zvířátka, jsme paní Haně přivezli kytici růží a zelenou svíčku.
    Ve výběru jsme neměli úplně jasno, ale tři tipy přeci jen byly...každá kočička nebo kocourek by si zasloužily lásku a tu nejlepší péči dle adekvátních, svých potřeb neb každá z nich má za sebou jiný příběh, leckdy trauma či poranění po zbytek života...zde zmíním mimořádného kocourka Leonka, kterého někdo!!! oběsil...naštěstí zlý úmysl nezvítězil a paní Hanka ho mohla tak zachránit. tento krutě životem zasažený kocourek je ve zminovaném depozitu slovy Hany Smejkalové: Táta a máma kotatům. Přeji mu už jen ty nekrásnější chvíle.
    A kdo odjel s námi? Zde ještě připomenu, že se mi splnil sen a to sice, vzít si kočičku z útulku tedy depozita.

    Domů jsme si přivezli dvouměsíčního kocourka Bedrníčka, který je nádherný, miloučký, roztomilý, velice šikovný a tolika láskyplný a potom všem co má za sebou - dojemně důvěřivý...K jeho nepříjemným zážitkům patří ovšem i vyhublý - vystrašený - zablešený - osamocený.

    Nyní je náš Bedrníček, ale SPOKOJENÝ - MÁ SVŮJ DOMOV  -SVOU POSTÝLKU ( spí s námi). Chtěla jsem štěstí a dostala ...
       
    Pokud někdo nemůže z určitých důvodů kočičku mít, může alespon menší částkou přispět...zaslat balíček s kvalitnějšími granulkami či kapsičkami nebo jen tak navštívit obyvatele depozita a s kočičkami a kocourky se pomazlit...Věřte mi, já viděla, jak na to čekají.

    9.12. 2014...Citát Dne...


    Když se člověk
        přizná ke
      své slabosti
    stává se Velkým.

    Věci mezi Nebem a Zemí...


    Je to už pár let co jsem si procházela razantnějším přerodem svého života. Úžasná Ph.D. Clarissa Pinkol Estés o tom píše v mé oblíbené knize - Ženy, které běhaly s vlky, jako o období  - Zdivočelé Ženy. Jo, je to fakt. Tehdy jsem ostříhala vlasy s melíry (měla jsem pocit, že to nejsem já), zdematerizovala dům a šatník a zajímala se o svět bezdomovců.
    V té době proměn a změn, ochutnání homeopatie a kineziologie jsem dospěla k vnitřímu pocitu, že nabité zkušenosti potřebuji s někým adekvátním rozebrat. S kinezioložkou jsem to tedy rozhodně rozebírat nechtěla.
    Neseděl mě  její přístup s vyjádřením: Ze začátku ke mě budete chodit třeba každé tři týdny a pak jen jednou za půl roku...Jak si mohla být tak jistá, že k ní budu chtít chodit dál?...
    Zpět k mému hledání osoby jenž by ve mě vzbudila pocit jisté rezonance.. zasedla jsem tedy ke computeru a našla. Byl to muž žijící v Praze (vzdálenost od nás cca 120 km) a mě tedy nezbývalo nic jiného než za ním vyrazit.
    Tu noc před odjezdem mi bylo zle. Cítila jsem se jako při angíně a střevní potíže navíc. Ozýval se strach..ozývala se i zvědavost a ta zvítězila!
    Ráno jsem řešila zda si vzít svou látkovou brašnu u které visel popruh na poslední nitce.- Oh, budu vypadat jak houmelesák..bliklo mi hlavou. Jelikož jsem stála při sobě, přestala jsem to řešit. Brašnu hodila přes rameno a vyrazila.
    A ted se dostávám k prvnímu pozastavení : Brašna měla na sobě napsáno malými písmenky: Lucky.

    Cesta autobusem nebyla úplně příjemná, ale zvědavost a jakési těšení z neznámého převažovalo.
    Na Florenci na mě onen človíček již čekal. Podali jsme si ruce a nasedli k němu do taxíku. Byl to taxikář nebot jeho obor mezi Nebem a Zemí ho nemohl uživit. Pozval mě do jeho oblíbené pizzerie kdesi na Pankráci...Ano, to bude fajn - přitakávala jsem. Dorazili jsme na místo, vystupujeme z taxíku a já se zarazila při pohledu na název zmíněné pizzerie. Jmenovala se : Lucky...jako má brašna.

    Nebudu zde popisovat čas ztrávený s tímto mužem. O to ted nejde. Stačí snad jen zmínka, že mi skutečně pomohl nahlédnout do některých věcí. Takže spokojenost a já odjíždím z matičky Prahy domů.

    Pár let na to jsem  měla zase ten známý, trošku nepříjemný pocit. Takové to hlodání, že se věci nehýbou tak, jak bych chtěla.
    Opět jsem zasedla k internetu, zadala patřičné údaje a našla kartářku tentokrát poblíž domova.
    Výklad karet mě nenadchnul, ale stalo se následující:
    Tato žena měla psa. Malého, rozkošného, s velkou láskou ke své paničce - to bylo vidět. Už ani nevím, jak k tomu došlo, ale povyprávěla jsem kartářce o mém výletu do Prahy a doprovodu slova Lucky.
    Kartářka se ke mě naklonila přes stůl a pravila: Chcete něco vidět?  - Ano, chci - přitakala jsem.
    Položila přede mě očkovací průkaz, toho malého, rozkošného psíka a já spatřila jeho jméno. Jmenoval se Lucky...

    6.prosince...Citát Dne...


    Všichni chtějí
    Vaše Dobro.
    Nenechte si ho
        vzít.

    5.prosince...Příběh o VITULCE...

    ...2.12.2014 to byl rok co nám umřela naše kočička Vitulka. Její celé jméno znělo - Vítězslava Kaprálová. Takto se jmenovala česká dirigentka o které jsem četla v knize - Podivné lásky - od Jiřího Muchy.
    Podivné lásky...ano, s Vitulkou to tehdy nebyla láska úplně na první pohled. Před deseti lety, kdy k nám Víta přišla jsme měli ke kočkám celkem odmítavý postoj. Ovšem život, největší pohádkář, nám připravil svůj scénář.
       Pavel našel malinkaté asi třítýdenní kotátko zamotané v síti v naší dílně. Přinesl ho domů. Vypadalo to, že kotě brzy zemře. Nejevilo známky života. Položila jsem jej na utěrku  s myšlenkou, že když má umřít - tak důstojně. Jenže kotě neumíralo. Stalo se něco jiného.
    Ožívat jsme začali naopak já a Pavel ...Mě to tedy trvalo krapet déle, přijmout skutečnost, že budeme mít kotě, kočku, zvíře.
    Ozývalo se mé nastavení výchovy...Jak se toto nastavení mýlilo!!! - Oh, jak tyto kody ztrácely na síle.
    Den po té co malinkaté kotátko překročilo práh našeho domu jsme začali hledat odbornou pomoc. Službu držel veterinář pár km od nás.
    Malému tvorečkovi moc šancí nedával. Za 200 kč nám prodal sušené mléko, přidal pár informací a řekl, že od této chvíle záleží vše na nás.
    Cestou od veterináře jsem kočindu pojmenovala..Vítězslava Kaprálová neboli Vitulka, Víta, Vituška, Vítěnka.

    A náš život dostal jiný(lepší) směr. Pečlivě jsme sledovali Vitulčin vývoj. Radovali se ze všeho, co se jí povedlo.
    Od začátku spávala s námi. Až později jsem se dočetla, že u takto malinkatých kotátek je nutné zahřívat je vlastním tělem.

    Víta vyrostla, všechno zvládla. Prakticky se nikdy nehnula od našeho domu. Zachránili jsme jí přece život. Nebo ona nám?

    Minulý rok koncem listopadu jsme u ní vypozorovali horečku. Veterinář nenacházel příčinu. Tady musím připomenout osvícenost mladé lékařky, která se vyptávala, jestli Vitulka neměla náhodou těžkosti jako malá. Hm, měla...
    Vitulka přestávala jíst. Každý den trávila na veterině několik hodin, dostávala infuze a pak jsme si jí odváželi domů.
    Vypadala, že jí nic není. Jen nejedla. Po týdnu se doktor rozhodl, že jí uspí a podívá se do hltanu...začal naznačovat možné horší výsledky.

    Je pondělí 2.12.2013 Naše Vitulka právě leží na operačním stolu. Veterinář je dohodnutý s Pavlem, že jej bude v průběhu informovat. Brzy odpoledne mi zvoní telefon. Volá Pavel. Sděluje mi, že Vitulka má hluboko v krku nález...proto nemohla jíst...veterinář navrhuje už jí neprobouzet.Pokud ano, čekalo by jí několik vyšetření. Vitulka spí...já jsem na telefonu s Pavlem a mám rozhodnout...kdesi hluboko uvnitř sebe cítím, že jí mám nechat odejít...v klidu, bez bolesti, nebude se trápit...Dali jsme jí dest let hezkého života.

       Nebo ona nám?

    ...tak to vidíte, jak si mohou být životy koček a lidí podobné...každému se může  stát, že bude někdy potřebovat DEPOZITUM prostor.

      
    v sekci Kočičky budou brzy umístěny fotky Vitulky aj.

    4.prosince...Citát Dne...


      Jsme tady od toho,
    abychom byli sami sebou.
      ne proto, abychom
    plnili něčí očekávání.

    3.prosince ..Citát Dne..


    Respektuj sám sebe natolik,
      abys byl schopen odejít
      od všeho, co ti už neslouží,
             neposunuje tě
     nebo tě nedělá štastným!

                  

    2.prosince..Na čem ulítávám..



    V posledních dnech ulítávám na filmech s Renee Zellweger: Deník Bridget Joneson. S dychtivostí čekám na  začátek děje, všímám si vnitřních proměn hlavní postavy, geniálního zachycení detailů tkz. za oponou a posléze poslání k ledu prostopášníka Daniela v podání Hugha Granta...Bridget v podstatě posílá k ledu SVÉ slabosti a tím se jí otevírá cesta k vytoužené lásce..nejprv musela ovšem projevit lásku k sobě..Daniel byl její zrcadlo, které zrcadlilo její pochybnosti, komplexy, narušený pocit vlastních hodnot..miluju postavu Bridget, to, jak je citlivá, otevřená, spravedlivá, živočišná, s odhodláním k životu naplno..co na tom, že se občas v očích někoho ztrapní, že je upřímná..odvážná riskovat tam, kde by jiní vzali roha...Bridget Joneson je taková jaká je a my jí máme rádi:)


    1. prosince 2014 ..Dovolíme si být sami sebou?



    Někdy musím být úplně sama. Samota mi nevadí.
    Jsou to chvíle, kdy nesnesu ani elektrické osvětlení (ted tedy zrovna svítím, venku je šero a nechce se mi přesouvat na jinou židli, která je naproti oknu, takže jsem celkem neochotně sáhla po vypínači).

    Jak často si dovolíme být sami se sebou? Umíme to?
    Jsem ted na cestě do hlubin, kde můžu psát..protože pro mne psát znamená Tvořit...tvořit znamená pocit, že žiju.

    Umíme být napojeni jenom sami na sebe? Slastný pocit. Je to jak vrátit se do dětství, obsadit svoje hřiště a nikoho nevpustit.
    A neohlížet se. Nezabývat se tím jestli někdo něco potřebuje...děti, partner. Chce to trénink...vytrvat.
    Když je zapotřebí : Škrábat jak kočka! Překousnout ten neviditelný provaz...tu pupeční šnůru!

    Máme být hodní? Budme hodní sami k sobě.

    Jsem ted sama se sebou.
    Sedím u stolu, přede mnou klávesnice s monitorem, tablet, prázdná lahev od piva, hrnek po kávě..je krátce po poledni a venku hučí vítr.
    V kamnech bliká ohen a ...půjdu rozsvítit kahánky na zápraží. Pustím mlsné kocoury do domu a všechno začíná znovu. Domácí mazlíčci dostanou talíř s dobrotou..omotají se děkovně kolem nohou.

    Ale ted, ted jsem byla uvnitř v sobě a psala, tvořila. Vymýšlela nápady.
    ...Jak spestřit tenhle blog a stránku mého života.



    28.11. Volání Rodu aneb Na cestě k sobě...



    V tomto článku se chci dotknout tkz. rodinných tajemství.
    Od dětství mne obklopovalo určité spektrum žen. Vnímala jsem jejich pachy, vůně, vlnící se zástěry, opuchlé prsty na rukou, bačkory s přeskami i bez, drdůlky či vlasy rozpuštěné v prostoru, slzy, hlasy a pohmožděné osudy.
       Z některých jsem měla bázen, strach, respekt, chut je již nikdy nepotkat nebo naopak mě jejich přítomnost vytvářela radostný a milý zážitek.

    V činžovním domě, kde jsem vyrůstala, pobývaly společně se mnou ženy převážně již vrásčitého věku a ve vlněných punčochách.
    Dodnes mi v uších zní šouravá chůze osamělé Růženky s šátkem na hlavě, s tělem již vetchým.
    S těmito ženami pojil mě dům.

    Pak jsou však ženy rodu. Svázány neviditelným řetězcem a životní silou.
    Narodila jsem se do rodu, ve kterém převažovaly tkz. svobodné matky. Ženy neprovdané, zanechané jakoby na cestě se svým snem jenž se nikdy nenaplnil. Mohla za to společnost? Rodinné prokletí nebo seskupení mužů a žen jenž dali do vínku svým dětem zárodky zklamání a bolestí nad svým životem...?

    ...pravdu se již nikdy nedozvíme...kdo ví, jak to tenkrát bylo...neštourej se v tom: OZÝVÁ SE Z DAVU...Slyšíte?..kolik lidí by raději nevidělo a neslyšelo.
    Zamknout krám, prošlé zboží vyhodíme..inventura žádná. Byl jsem tu a po mě potopa.
    Ne! Rozhodně ne. Je přece důležité zanechat půdu pro další generace k zasetí nových postojů, narovnání křivd...vnesení světla do temných vod  a zákoutí. I každá pohádka má svého hrdinu jenž se vydává do míst, kam by nikdo nevstoupil za bílého dne natož za tmy.

        Dobrá, přenesu se tedy opět na zem do MÉ reality. Jestli-že hovoříme o realitě, tak já si v té své utvořila zkušenost, podívat se pod kůži rodinnému tajemství...jít pozdravit kostlivce...namočit se do špíny...utřít si krev s dlaní.
    Procházela jsem se v útrobách pánve a ženských orgánů...rozevřela jsem si srdce a nahlédla dovnitř...obrátila jsem střeva a vyplivla obsah, narovnala údy a vypustila napětí...Napětí v kolenou, v zátylku a v prostoru hlavy.

    Ne, ještě nemám úplně vysmejčeno. Ještě pátrám co zavinil vztek a proč vlastně přišel..proč pohasly oči a stáhlo se hrdlo.

    Předávání smutku a bolesti musí skončit. Nikdo už o to nestojí. Nikdo už nechce jít vaší cestou. Tak je to správně.

    Se zapálenou loučí opouštím útroby tohoto rodu, který se stal na čas i mým.

                       Dodatek: Přibližně 18 let nechávala jsem projít mým fyzickým a emocionálním tělem různé metody terapií.
                                      Homeopatie - lék Arsenicum album, Kineziologie One Brain, EFT, Aura soma(amatersky)


    ...ještě jednou se vrátím do dne 25.11.2014



    V hypermarketu...

    Při bloumání tímto prostorem jsem na půl omámená a jakoby lehce mimo vešla cíleně do obchodu s knihami. Byla jsem pocitově krásně osvobozena. Z prava a z leva samé knihy, hned u vchodu knižní novinky...jdu dál..nezájem, zaujala mě až kniha s dalším pokračováním Bridget Jonesové. Jo, tu mám ráda. Je tak normální. Na obálku knihy jsem jen mrkla: hm, počkám si až na filmové zpracování.

    Jdu dál, vnímám aktivitu prodavačů...Kuchařky. Sci-fi. Fantasy...tady, tady se maličko přifařím, snad najdu.

    Tajné kody..titul, po kterém jsem sáhla. Dílo nabízí šifry, dávné nauky, poselství - tady zbystřím- dále čtu: Znamení. Ano. Opět se mě ujala neznámá síla, začínám chápat, že je zde pro mě něco přichystáno. Ano, dnes přece dostanu nové telefonní číslo. Změna. Manželovi jsem neřekla, at vybere hned první, věřila jsem, spíše cítila, že není třeba nasměrovat...Víra. Zkušenosti.

    Ted jsem ale v obchodě s knihami a jdu po znamení. Mířím do další uličky. Nic. Koukám, rozhlížím se.
    Všímám si uspořádaného chování lidí kolem mě jenž odlehčeně komunikují s prodavači.
    Jak mám prodavači zde, ale i v jiném obchodě vysvětlit, že poslouchám intuici, že většinou až uvnitř krámu vím, proč tam jsem..
    ...jsem jak agent. Jdu většinou na slepo a po znameních. Šifry - to je můj obor.
    Šifruji informace tam, kde by to spousta lidí nehledala a ani nechápala.

    Zpátky do uličky ke knihám...konečně, zdá se, že jsem u cíle.
    Stojím před privátními dveřmi pro zaměstnance a zírám na dveře. Na plakát. Plakát na dveřích s reklamou na knihu či film Podivné město.

    Plakát je černobílý , je na něm pozadí rozpadlého města či hradu a uprostřed je dívenka.
    Má krátké světlé vlasy zdobené černou mašlí, v šatech přibližně z první republiky...Vypadá jak Duch.
    Koukám se jí do očí...ty oči...Jakoby se mnou komunikovaly. Stojím tam a koukám. Kolem prochází lidé.
    Dívenka z plakátu má v prostoru břicha kulaté foto s trosky města.

    Cítím, že už to stačilo. Odcházím. Zastavuji se ještě u knihy o inkvizici...téma jenž se mě často dere do mysli.
    Ještě jednou kouknu na obálku s temnou minulostí příšerných inkvizic a jsem rozhodnuta odejít z knihkupectví.

    Vycházím ven a zahlédnu manžela jenž všechno potřebné ku prospěchu věci vyřídil. Jdem krátce navštívit syna, který v hypermarketu pracuje a pak už nás čeká příjemný oběd.


    ...toto jsem sepsala v 1 hodinu a 38 minut po půlnoci, inspirována článkem, spíše skutečnou událostí autorky jednoho webu.
    ...jako bych se v tom článku setkala sama se sebou. Mám z toho sucho v ústech a trošku strach.


    K mému novému telefonnímu číslu: Před chvílí jsem čísla mezi sebou sečetla. Vyšlo mi 46...tolik mi je nyní let.


    26.11.2014

    Co napsat...? Jak se spoustu věcí mění? Ano. Je tomu tak. Jakoby se tento svět na něco připravoval. Na něco, co lidstvo vytrhne z letargie.


    25.11.2014

    Byla jsem dnes v hypermarketu kvůli změně telefonního operátora. Již na začátku města na mě padla stísněnost a tlak. Při příjezdu na parkoviště tlak polevil.
    Nechala jsem se vyvézt po schodech do patra a tudíž míjela tkz. vánoční výzdobu...mega skleněné koule, umělé stromky, svítidla..hnus, humus. Neproběhla žádná rezonance s tímto přežitkem. Jediné co mě napadlo, bylo pomyšlení na ubohá zvířata jenž budou masakrována ze zvyku a pro prachy.
    Dále si myslím, již pár let, že většina lidí už žádně vánoční svátky nechce..


    22.11.2014

    Dnes jsme ráno zůstali s Pavlem v posteli. Za okny bylo příjemné šero. Popíjeli jsme kávu a představovali si život na odlehlém místě, v blízkosti lesa, kam na zahradu chodí okusovat jablíčka danci a srny.
    Je to pocit. Vždy jde o pocit. Nastěstí náš domek je místem zhmotněné představy chalupářského stylu. Alespon nějak.
     
    Káva je již dávno dopitá, ale pocit zůstal. Je krásný. Voní po kouři z kamen, přítomnosti proutěných košů a koček.

    Za okny je šero. Krásný pocit k Tvoření.

    21.11. 2014

    Samota. Pro někoho lék a pro jiného trauma.
    Být sám se sebou přináší odhalení dávných válek na území, kde život začal a protíná se s dávnověkem.
    Typické je pro něho hluchota ke známým věcem. Zde narůstají ouška vlka a něžnost kočky.
    Zde samota se stává výhrou. Zde rytíř jede z dávných válek domů.

    Samota a naděje...toť jediná jistota. Rytíř s kočkou, vlkem, ukazuje ti tvé zbraně., Je růží zdoben.
    Samota...Nebojme se vlastní síly, nechme přijet rytíře, nechme slzet za nás vlka. Jest k tomu Stvořen.

                                                                                   Vypněte televizi, zahodte zbytečné a běžte si Naproti...



    20.11.2014

    Začala jsem číst knihu Magie koček. Autorkou je Eva Geelen. Ohromil mě úvod v němž E.G. líčí své dětství.. život na samotě, nejbližší sousedé vzdáleni 12 km.
    Od dětství Evu začíná obklopovot svět koček a ona posléze zjištuje, že tento svět je zajímavý, nevysvětlitelný - se svými pravidly - zkrátka Svět Magie.
    Tato kniha, mými slovy, je vytvořena na obhajobu koček a návratu úcty k nim.

    


    © Romana Polzová, webdesing 2009-2016 <Správce Pavel Polz > Partnerské weby: Správa sítí, Oprava PC a notebooků
    © 2016 - Romana Polzová, <Všechna práva vyhrazena, kopírování či šíření možné jen s písemným svolením autora>